S uvolněním přístupu k různým rozhraním, přes která je nyní možno komunikovat s tzv. umělou inteligencí se přirozeně dostává do popředí i otázka podoby vzdělávání, která se už netýká pouze vzdálené budoucnosti.
Začněme ale v oblasti vědy. Asi nejčastěji využívaný ChatGPT v posledních několika týdnech plní titulky populárních i odborných médií. Prestižní časopis Nature v lednu 2023 publikoval krátký příspěvek, ve kterém autor poukazuje na opakující se případy, kdy je ChatGPT uveden jako spoluautor vědecké studie. Reakce ze strany vědců na sebe nenechala dlouho čekat. Ovšem začátkem dubna Americká psychologická společnost (APA), mj. autor jedné z nejrozšířenějších norem upravující zpracování dokumentů včetně citací, zkraje dubna 2023 uvedla předpis pro citování odpovědi ChatGPT jako zdroje. To je možné vnímat jako jakýsi ústupek od původního „připisování“ umělé inteligence (AI) jako spoluautora.
Tato skutečnost se jeví jako skvělá příležitost pro výuku. Pro tento text ponechme stranou fakt, že s dostupností AI mnoho tradičních školních úkolů pozbývá smyslu (pokud se učitel nechce proměnit v detektiva na stopě využití AI. Otázka etického zacházení s informacemi, potřeby znalosti zdrojů, a především kritického zacházení s informacemi je aktuálnější než kdykoli předtím.
Nemá smysl opakovat mnoho autorů, kteří (právem) napadají označení tohoto pomocníka – nejedná se o inteligenci, neboť v pozadí je jen plnění předem člověkem zadaných algoritmů. Jisté ale je, že pokud se člověk umí dobře zeptat, chat (třeba ten GPT) provede poměrně extenzivní vyhledávání za něj. V mnoha ohledech tak můžeme ušetřit čas, který bychom jinak trávili výběrem a zpřesňováním klíčových slov, probíráním se hromadou odkazů z Google nebo jiného prohlížeče.
Zde ovšem začíná nesmírný potenciál této problematiky pro výuku práce s informacemi. Na zadání „Napiš mi recept na velikonoční mazanec.“ se zadavateli dostane nejen popisu, co to mazanec je, receptu včetně postupu. Samozřejmě chybí výdobytky poslední doby jako různá hodnocení, a tak je možné svůj původní dotaz změnit na „napiš mi recept na nejlépe hodnocený mazanec.“ Otázkou pak zůstává, odkud pochází ono nejlepší hodnocení. Srovnání výsledku s „tradičním“ hledáním. Tak může být první aktivitou. Následovat by měla diskuse, jak se hledání lišilo, které informaci se dá více věřit apod.
Následovat může poněkud závažnější téma, např. „které činnosti člověka by měly být redukovány tak, aby nedocházelo k poškozování životního prostředí?“. Chceme-li aktivitou pokrýt komplexní vyučovací jednotku, nabízí se nechat žáky odhadnout, co AI napíše. Některé body jsou poměrně tradiční. V seznamu se objeví ale i poměrně zvláštní činnosti jako „Vyhořování fosilních paliv“, „Využívání chemických pesticidů a hnojiv“ nebo „Přemnožení populace“. Nabízí se tak otázka, nakolik je lepší klást dotazy rovnou anglicky, když překlady nejsou vždy přesné, otázka „nechemických“ pesticidů a hnojiv a v neposlední řadě otázka snižování populace (v kontrastu s několika recentními zprávami, např. z Echo24 nebo Novinky.cz). Každý z uvedených bodů se pak může stát předmětem dalšího vyhledávání a zpřesňování.
Žáci si práci jistě zpestří dalšími dotazy mimo zadané téma, které je jistě pobaví. V rámci navržené aktivity je však zapotřebí jim nabídnout další stinnou stránku AI – je domýšlivá. Nejen že si „ráda“ domýšlí odpovědi na otázky, které neumí zodpovědět na základě jasných dat, ale je i schopna opakovaně klamat až lhát. Jakkoli se může zdát takto „chytrý“ pomocník jako pravá ruka každého autora, výše zmíněná otázka spoluautorství je krásnou ukázkou toho, na co si dát pozor. Při dotazu „Vyhledej vědecké studie, které využily CHatGPT jako spoluautora“ sice AI nejprve rozumně uvede, že je poměrně brzy na to, aby byla používána jako spoluautor, nicméně neváhá uvést tři studie, v nichž „byl ChatGPT použit pro výzkum“. Vypadá to skvěle. Odpověď je kultivovaná, k dispozici jsou hned tři anglické názvy studií. Úkol se zdá být splněn. Žáci jsou ale (snad) vedeni k tomu informace podpořit relevantními zdroji, a tak je třeba požádat AI o dodání citace. Vtom situace začne houstnout. Například pro libozvučný příklad „GPT-3 Creative Writing: A Large-Scale Language Model Study“, u kterého AI uvede, že „tato studie se zabývá využitím ChatGPT (konkrétně jeho verze GPT-3) k tvorbě kreativního psaní“ na požádání uvede citaci „Lavanya Shukla, Preeti Bhargava, and Yashvardhan Sharma. (2022). „GPT-3 Creative Writing: A Large-Scale Language Model Study“. In Proceedings of the 2022 5th International Conference on Intelligent Sustainable Systems (ICISS), pp. 2124-2128. IEEE.“ Citace splňuje citační normu, název sborníku z konference odpovídá zadanému tématu. Vypadá to skvěle, až do chvíle, kdy se chceme dostat ke konkrétnímu textu. Ten v publikaci není, ani autoři neexistují. AI si to prostě celé vymyslela, a svou elaborovanou fabulaci oděla do rádoby korektního hávu. Nabízí se ji tedy upozornit, že s podobným jednáním nejsme spokojeni. Na to obratem reaguje „Omlouvám se za nedorozumění, tato publikace neexistuje. Byla to chyba v mé odpovědi.“ Najednou uvede, že publikace k tématu neexistuje.
Nabízí se tedy ověřit její konzistentnost. Zadáme třeba druhý výsledek předchozího hledání „Exploring the Ability of Language Models to Recognize Relevant Evidence for Claims“. Ihned se nám odstane citace z jiné konference. Konference skutečně existuje, dokonce je volně dostupný sborník. Zde je příležitost tříbit vyhledávání, jelikož první dva autoři nesou příjmení Jin, což jsou písmena objevující se v seznamu článků hned 160krát. Žáci by tedy měli volit „exotičtější jméno“, kterým je třeba třetí autor Szolovits. Ejhle – tento autor ve sborníku nepublikoval. UpozorňujI proto AI, že publikace neexistuje. Chat se opět omluví, ale tentokrát jen upraví ročník publikování z 2021 na 2020. To je už podezřelé vzhledem k tomu, kdy se AI dostala v této míře do povědomí. Je ale slušné dát AI ještě šanci. Sborník je opět dostupný, takže si snadno ověříme, že uvedená publikace v ní není. „Daní autoři ve sborníku nepublikovali, pouze měníš rok nebo strany, ale publikace ve sborníku není.“ Chat se bez uzardění opět omluví a napotřetí přestane fabulovat a řekne, že studie vlastně neexistuje.
Nabízí se pak jen položit žákům další otázky:
Kolikrát je třeba informaci ověřit?
Co je vhodným zdrojem informací?
K čemu může AI v současnosti pomoct?
Kdy naopak AI pomoct neumí?
Na co si dávat pozor při psaní seminárních prací, esejí apod.?
…
Autor příspěvku se hodlá dále zabývat danou problematikou, která je v podstatě fascinující. Zajímavými osobnostmi v této oblasti jsou jistě prof. Kamil Kopecký z UPOL nebo Michal Bulant z MUNI, kteří, každý jiným způsobem, pomáhají začleňování AI do běžného procesu nejen v akademickém prostředí. Co ale bude s osudy AI, a tím i osudy tradičních školních úloh, to teprve uvidíme. VÍc než kdy před tím je ale v popředí potřeba smysluplného zadání činností žáků.
