V pedagogické činnosti chápeme odměny obvykle jako dobré hodnocení (známky) nebo pochvaly. Tresty jsou opakem – špatné hodnocení, neposkytnutí pochvaly nebo pokárání. Odměny a tresty mají dvě funkce: motivační a informační.
Informační funkce poskytuje zpětnou vazbu žákům. Pokud bylo jejich chování odměněno, znamená to, že bylo dobré a do budoucna chceme toto chování opakovat. Informace při poskytování odměn je úplná. Neúplná je naopak při trestech. Žáci mají informaci, že jejich chování nebylo ideální, ale pokud nenásleduje sdělení, jak chování zlepšit, žáci mnohdy nevědí, co a hlavně jak dělat lépe.
Motivační funkce má následek, že odměna motivuje chtěné chování a zvyšuje pravděpodobnost jeho přítomnosti v budoucnosti. Při udělování trestu doufáme, že trestané chování se v budoucnu vyskytovat nebude.
Nejtypičtější odměnou je učitelova pochvala, které poskytuje nejen informaci o požadovaném chování, ale i pocit sebeuplatnění, prožitek úspěchu, výraz důvěry učitele v jeho schopnosti. Odměny však musí sledovat minimálně 3 motivační pravidla
- Souslednost odměn a činností – toto platí především u malých dětí, které nemají rozvinuté vnímání času. Pokud malým dětem dáte odměnu třeba po týdnu, už si ji nepojí s činností, kterou vykonaly. Toto platí i u starších dětí s nižšími schopnostmi.
- Frekvence odměn – na počátku, když se děti učí něco nového, je dobré chválit často. Postupem času je vhodné frekvenci snižovat, aby pochvala nezevšedněla.
- Intenzita odměn – zkuste si vytvořit repertoár odměn a občas je obměňovat. Odměňovat žáky lze známkami, pochvalou – „super“, „je výborné, jak hodně se snažíš“. Pozor na to, že někteří žáci preferují pochvalu před celou třídou, jiní spíše mezi čtyřma očima.
Tresty mají zabránit dalšímu opakování určitého chování. Psychologicky preferujeme používání odměn a až poté trestů. I tresty by měly sledovat stanovené zásady
Stanovení přesného kritéria, za co je žák trestán – žák musí vědět, za co je trestán. Navíc by trest měl systematicky přicházet po každém chování, které poruší stanovená kritéria.
Nejhorší zprávu pošleme, pokud někdy žáky potrestáme („udělal přece chybu, zaslouží si trest“), jindy, především při dobré náladě ale necháme stejné chování bez trestu („no jo, on byl sice neukázněný, ale to se stává“). Žáci (právem) berou toto chování učitele jako neférové.
Psychologické zdůvodnění je jednoduché: pokud se žáci nemohou spolehnout na to, které chování je žádoucí (a odměněno) a nežádoucí (potrestáno), ztrácejí psychický klid a bezpečí, což je jedna z nejzákladnějších psychických potřeb.
Reakce žáků závisí na jejich osobnosti, obecně se dá rozdělit od tří typů:
- Někteří žáci mohou být úzkostliví (žáci neznají kritérium trestu, jsou tedy v obrovské nejistotě).
- Jiní žáci ztratí informační hodnotu trestu a přestanou si trestu všímat.
- Velmi chaotické chování, které může být doprovázeno nelogickým, z pozice učitele přecitlivělým chováním
Úměrnost trestů – problémem může být, pokud sympatickému žákovi za stejný přestupek uložíme nižší trest než žákovi nesympatickému. V tomto případě je trest nejen informací o nevhodnosti chování, ale i hodnocením sympatií ze strany učitele.
Forma trestů – jakým způsobem se žák trestá, můžeme volit z různých typů:
- Fyzické tresty – ve škole se snad již nevyskytují. V rodinách ano. Čáp mluví o fyzických trestech jako o projevu bezradnosti a bezmocnosti rodičů, vede u dětí ke strachu, bezradnosti a bezmocnosti.
- Psychické tresty – ve výchově dětí si můžeme tuto formu trestu představit jako odepření lásky, chladné projevy rodičovství. V případě vyučujících se můžeme setkat s nezájmem o žáka, ignoraci. Psychické tresty se v dospělosti pojí s pocity viny a úzkostí.
- Trestání prací – nelibý pocit z trestu se přenáší na práci, což bylo mnohokrát dokázáno jako nevhodné použití trestu. Příkladem může být to, že žák je trestán za svoji nedochvilnost tím, že musí uklidit laboratoř i po svých spolužácích.
- Zákazy – typickým rodičovským zákazem je „nesmíš na počítač“, „nemůžeš se dívat na televizi“, „nemůžeš dnes ven“. Zákazy se považují spíše za nevhodné tresty, především pokud zakazují oblíbenou činnost dítěte. Dítě se může dostat do situace, kdy si řekne, že více mu už rodiče sebrat nemohou – nejen, že nebude motivované provádět to, za co bylo trestané, ale apatie se může rozšířit i na původně oblíbenou činnost. Nevhodnost zákazů je také v situace se školním prospěchem „Dokud se nezlepšíš v chemii, nebudeš hrát fotbal.“ Tento zákaz může v dítěti vyvolat silou nelibost vůči chemii.
- Metoda přirozených následků – dítě je nuceno zjednat nápravu svého chování. Když něco rozbije, musí tu věc spravit. Když nadává spolužákovi, musí se mu jít omluvit. Díky tomu pochopí důvod, proč se nemělo nějakým způsobem chovat.
