Nedávno, zřejmě s blížícími se termíny zápisů do základních škol a přijímacích zkoušek na střední školy se opět vynořilo téma domácích úkolů. Když jsem nastoupil do školy, domácí úkoly jsem zadával a byly povinné, několik let jsem každý den a v každé třídě poslouchal omluvy a výmluvy, až mě to dovedlo k zamyšlení, jestli je to vlastně potřeba…
Domácí úkoly sice zadávám žákům stále, ale už třetí rok jsou dobrovolné. V případě jejich nesplnění se nemusí omlouvat, ale současně se připravují o možnost získat body, které by se jim v budoucnu mohly hodit. A i když v následujícím článku vůbec nechci rozebírat problematiku domácích úkolů, ale chci představit systém hodnocení, který jsem ve svých skupinách ve výuce všech předmětů, které učím zavedl, jeho vedlejším dopadem bylo to, že vzrostl počet žáků, kteří úkoly nosí. Jsou totiž hlavním zdrojem bodů, které žáci mohou získat. A navíc, když žák úkol nemá, stejně se nevyhne jeho kontrole v hodině, takže je to pro něj vlastně dvojí trest – nezíská body a musí se více namáhat, aby úkol, který si mohl připravit doma, splnil ve škole.
Systém doplňkového bodového hodnocení vychází z toho, že vedle známek ještě žáci získávají za nejrůznější aktivity (kromě výše uvedeného za práci v hodině, za skupinovou práci, za aktivitu, spolupráci apod.) body, které následně mohou využít: 1) pro zlepšení jakékoliv známky, 2) pro získání jedničky za přístup k předmětu, což je volitelná součást klasifikace v mých předmětech. Základem je to, že všechny klasifikované činnosti žáků hodnotím pomocí jedné stupnice: 100–85 % (výborně), 84–70 % (velmi dobře), 69–55 % (dobře), 54–40 % (dostatečně), 39–0 % (nedostatečně).
Body, které má každý žák k dispozici, může vyměnit za procenta v testu či jiné klasifikované aktivitě, kde lze výsledek vyjádřit procentuálně – získal-li například 68 % z testu, může za čtyři razítka získat chybějící dvě procenta a tím být hodnocen chvalitebně. Druhou možností je vyměnit si body za známku v kategorii přístup k předmětu. Je tedy pouze na žákovi, jak se získanými body naloží. V případě zlepšení hodnocení konkrétní práce má možnost výměny pouze v té hodině, v níž se známku dozvěděl. V případě známek (jedniček) za přístup k předmětu lze toto hodnocení získat kdykoliv v průběhu celého školního roku.
V naší škole využíváme pro hodnocení žáků známky s různou hodnotou (celkové hodnocení tak vychází z váženého průměru známek v daném předmětu v klasifikačním období). Využíváme hodnotu 1 a pak sudé hodnoty v rozmezí 2–12. Jedničku za aktivitu získají vždy za dvojnásobek bodů, tj. za 4 body pro jedničku s hodnotou dva, 24 bodů za jedničku s hodnotou dvanáct.
Přepočet bodů na procenta v případě klasifikovaných prací je vždy stejný, a to bez ohledu na hodnotu známky, kterou žák za danou práci získá. Tento systém tak žáky vede k tomu, aby se sami rozhodli, zda je pro ně výhodnější zlepšit si jednu dílčí známku nebo počkat, až budou mít více bodů a získat jedničku s vyšší hodnotou, která horší známku může vyvážit.
Systém hodnocení má několik základních pravidel – žák může využít právě tolik bodů, kolik má aktuálně k dispozici. Nelze jít do záporných hodnot. Nelze si půjčit od spolužáka. Žáci také vědí, že v případě opakovaného nevhodného chování či porušování školního řádu jim body mohou být, jako forma trestu, odebrány. Body si primárně zapisuji k sobě, žáci si mohou vést vlastní přehled, průběžně jim stav sděluji a po dohodě a souhlasu mají také přístup ke sdílené tabulce, v níž v rámci své skupiny body uvidí.
Tento systém se mi velmi osvědčil jak v hodinách ruštiny, tak i v dalších mých předmětech (základy společenských věd, společenskovědní seminář). Je to však úplně jedno, tento systém může fungovat v jakékoliv předmětu.
